Začlenění týraného kotěte MCO do Návštěvní služby

   Dne 10. února 2007 bylo naší chovné stanici Síh předáno do péče půlroční mainské mývalí kotě, černě kouřový kocourek Brad, který dostal jméno James. James byl spolu se svými rodiči a dvěma sourozenci od svého 16. do 22. týdne života zavřený v soukromém bytě s minimálním přísunem potravy, vody a minimálním kontaktem s člověkem. Měl více štěstí, než jeho sourozenci a přežil. V šesti měsících vážil 2 kg a byl jen kostřičkou bez svalů potaženou kůží se srstí zcuchanou až ke kořínkům. Stejně jako jeho rodiče, nebyl díky vyčerpání schopen pečovat o svou srst.

   Věkové období mezi 16. a 22. týdnem života kočky je naštěstí obdobím, kdy již proběhlo vtištění na člověka, k němuž dochází mezi 2. a 7. týdnem života ( Ver, Nicole, 1995). Přesto však období šesti týdnů strávené v téměř prázdné místnosti bez podnětů (staré škrabadlo, prázdná knihovnička a starý peřiňák) lze označit za odpovídající teorii psychické deprivace (Langmaier, J.). Nejen lidský jedinec, ale i kočka má potřebu určitého množství, kvality a proměnlivosti vnějších podnětů. Navíc kočky jako zvířata mnohem konzervativnější než psi mají i potřebu stálosti, řádu a smyslu v podnětech. Kromě této potřeby je zde pochopitelně i potřeba citových a sociálních vztahů. Šestitýdenní pobyt v prostředí nejen chudém na podněty, ale ochuzeném i o přítomnost člověka spolu s velkou nouzí o potravu  se stal směsí nejméně tří takových  deprivačních činitelů. Následky takové deprivace však nemusí být trvalé, jak dokazují Harlowovy pokusy. Profesor Veselovský k těmto pokusům ve své knize Etologie uvádí:

„Podobně jako izolace mentálně poškodila Kašpara Hausera, může trvale poškodit zejména u savců izolovaně vychované jedince takovým způsobem, že je posléze vůbec nelze objektivně srovnávat s normálně vychovanými jedinci. Tak například Američan Harlow (1962) odchovával K.-H. (Kašpar Hauser) metodou mláďata makaků rhézusů. Když dospěla fyzicky, zjistilo se, že jejich sociální i rozmnožovací chování je vážně ohroženo. Když tyto opice vpustili do normální skupiny makaků, většinu dne strávili v rohu výběhu a jejich choivání vykazovalo pozoruhodné změny. Hleděly zcela nezúčastněně do prázdna, pravidelně se u nich vyskytovaly pohybové stereotypie a některé z nich vedly i k vážnému sebepoškozování těla. Občas ze strachu u nich propukla nezvládnutelná agresivita. Deprivované samice se i v době ovulace odmítaly pářit se samcem, a když došlo k umělému oplození, zacházely s porozenými mláďaty nejsurovějším způsobem – bodaly je prsty do očí, odtrhávaly je od svého těla a potom s nimi prudce udeřily o zem. Harlow tuto deprivaci původně považoval za trvalou a nezvládnutelnou. Umístil jednotlivé asociální samice do klece se skleněnými stěnami, kde mohly trvale pozorovat hrající si mláďata celé skupiny makaků. Po dlouhé době se mu podařilo některé samice zpětně zařadit do normální sociální skupiny, kde si mohly hrát s mláďaty, mnohé z nich však navždy zůstaly bázlivé. Harlow zjistil, že při umělém odchovu lze  drastickým důsledkům předejít, když izolovaným mláďatům poskytl dvě atrapy. Jednu drátěnou se savičkou s automaticky přihřívaným mlékem a druhou látkovou, kterou mláďata přijímala jako skutečnou matku, po napití se na ní přidržovala a zde také získávala jistotu. Když byla hadrová atrapa odstraněna,mládě se okamžitě chovalo ustrašeně a bálo se i předmětů, se kterými si za přítomnosti „náhradní matky“ běžně hrálo. K podobným, i když ne tak drastickým důsledkům odloučení dítěte od matky u paviánů došel Hinde se svými spolupracovníky (1977). Zjistil, že již několikadenní odloučení šestiměsíčního paviána od matky vedlo k trvalým následkům. I když mládě bylo okamžitě adoptováno staršími samicemi, nejevilo zájem o okolí a v přikrčeném postoji naříkavě volalo matku. Po jejím návratu do skupiny trvalo několik týdnů, než se chování mláděte normalizovalo. tato negativní zkušenost z mládí se u malých paviánů odrazila i v dospělosti. Zvířata zůstala bázlivější a byla mnohem citlivější na jakékoliv cizí vlivy. Podobně i oddělení malého dítěte od matky při nemocničním léčení vyvolává jev, kterému se říká hospitalismus.“

(Veselovský, Z. Etologie, Academia, Praha 2005, str. 145)

   K téže problematice Doc. Matějček uvádí:

„Takovéto chování psychicky deprivovaných opičích matek (stejně jako ono „beznadějné“ chování opičích otců) se objevilo jen tehdy, když nejenže byly vychovávány bez vlastních matek, ale když ještě navíc v době, která přibližně odpovídá našemu lidskému školnímu věku (9. – 12. rok života dítěte) neměly kontakt se svými vrstevníky.“

(Matějček, Z., Co děti nejvíc potřebují, Portál 1994)

Doc. Matějček uvádí, že v tomto středním školním věku, tj. mezi 9. a 12. rokem věku dítěte dochází k objevu rodičovského chování a utváření mužské a ženské identity. Zároveň uvádí, že:  „Ve vývoji předchází funkce psychická funkci fyziologickou. ...funkce psychické mají význam existenčně ochranný.“ A na jiném místě: „U dítěte se napřed objevuje citová vázanost k mateřské osobě a strach z cizích lidí a pak teprve lokomoce – napřed citová vázanost k rodině a domovu a pak teprve vstup do sociální skupiny vrstevníků.“ Období vázanosti před „odpoutáním“ se v lidském životě vracejí v určitých vývojových periodách . Je tomu tak i u koček domácích?

   Je třeba budovat i u koček domácích  takovouto citovou vázanost k člověku např. před začleněním zvířete do tzv. zooterapie? Z dosavadních zkušeností se domnívám, že ano. Byla schopnost Jimma navázat citový vztah k člověku a vytvořit si k němu pevné pouto narušena?

Na tuto otázku se bud snažit nalézt otázku v pečlivém zaznamenávání Jimmova chování den po dni.

  Jimmy naštěstí nebyl oddělen od matky a otce a po určitou dobu ani od sourozenců, čímž zůstaly zachovány jeho vazby k jedincům stejného druhu. Snad i proto jeho začlenění do skupiny čtyř dospělých ragdollů, čtyř dorůstajících koťat ragdollů a dvou perských koček proběhlo bez jakýchkoliv problémů. Naopak jeho vztahy ke kočičí skupiny se nezdály vůbec narušené a nebyl zaznamenán ani náznak agresivity i od silně dominantních jedinců vůči Jimmovi či naopak.

   Lidí naproti tomu se Jimmy zpočátku velmi bál. Týden před umístěním v naší chovné stanici strávil v rodině se čtyřmi malými dětmi a podle ústního sdělení původního majitele v onom týdnu téměř neopouštěl svůj úkryt pod skříní lidí a téměř nejedl.

   Trvalo zhruba měsíc, než se u nás doma Jimmy  nechal pohladit, aniž by utekl. Velkou měrou k tomu přispívalo i to, že mohl pozorovat, jak se chováme k ostatním kočkám a samozřejmě i to, že díky svému stavu měl ve skupině vyjímečné postavení, kdy mu byla věnována maximální péče (ovšem tak, aby ostatní zvířata nežárlila).

   Zhruba po dvou měsících již Jimmy spontánně vyskočil na stůl, aby se pomazlil se žáky, kteří k nám docházejí na výuku angličtiny, což naši  ragdollové Julinka a Foxi (Julie Lucky Amelie, Fréa Lady of Gondor) k pobavení všech zúčastněných občas s velkou radostí dělají. Později již  ve hře bral žákům i mě uzávěry od propisovaček, figurky z Člověče nezlob se nebo ze šachů a hrál si s nimi. Preferoval tmavě modrou barvu. Také si k naší nelibosti začal hrát s květy pokojových květin ( pelargonie, begonie atd.), které jemně ukousl a poté si s nimi hrál jako s myškou.

  Po téměř třech měsících, s váhou 3,70 kg a dokončeném proočkování včetně negativního testu na FeLV, byl James pokusně začleněn do Návštěvní služby. Důvodem je jednak snaha o rehabilitaci tohoto kocoura po psychické stránce a snaha zjistit, zdali je možné začlenit do NS jedince s takovou negativní zkušeností z ranného mládí. Profesor Veselovský  uvádí:

„ U mnohých zvířat byl zjištěn další zajímavý případ vlivu časných zkušeností na pozdější chování. Mláďata agresivních rodičů jsou i v dospělosti mnohem bojovnější. Immelmann (1981) dokázal, že  mláďata neagresivního páru vychovaná agresivními rodiči získávají útočnost svých pěstounů. Podobné výsledky byly zjištěny i u primátů- makaků rhézusů.

...Rané zkušenosti se uplatňují i v sociální oblasti. U psů bylo zjištěno, že se jejich senzitivní chování formuje v senzitivní fázi mezi 3. a 14. týdnem života s maximem v 7. týdnu. Jakýkoliv problém v této době  způsobuje těžké poruchy veškerého chování v pozdějším životě.“ (Veselovský, Z. Etologie, Academia, Praha 2005, str. 160)

 Pochopitelně, při jakékoliv eskalaci Jimmových nežádoucích projevů jsem byla připravena NS či Jamesovo začlenění v ní okamžitě přerušit, aby nedošlo k ohrožení lidí ani jeho samotného.

   Jimmy má pro NS standardní vybavení, tj. přenosný vak na kočky, postroj s vodítkem a speciální podušku na klín klientů.

  První návštěvu v Domově důchodců v Olbrachtově ulici v Ml. Boleslavi absolvoval Jimmy v sobotu 21. 4. 2007. Byl již zvyklý nechat se nést v přenosném vaku na kočku k veterinárnímu lékaři, a tak si poměrně ochotně nechal obléci i postroj s vodítkem ( Postroj s vodítkem je důležitý ze dvou důvodů: z bezpečnostních důvodů se karabina ve vaku upíná k očku postroje při přenášení kočky a při návštěvě v cílovém zařízení mají na sobě kočky oblečený postroj, aby bylo možno včas zareagovat na jejich případnou nežádoucí reakci jako je panika či pokus o útěk).

   S klienty jsme se sešli v „obýváčku“ v zadní části  chodby, před pokoji,  kde je naše obvyklé místo schůzek. Obyvatelé i zaměstnanci Domova důchodců Jimmyho již znali z fotografie v krátkém textu o jeho rodičích a sourozencích, který byl součástí prodeje vonných sáčků  vyrobených členy NCHK ve prospěch jeho rodičů, jichž se náš klub ujal. Za tuto velmi vítanou pomoc jsme slíbili pokusit se začlenit Jimmyho do návštěvního týmu.

  Zpočátku se Jimmy bál a snažil se zavrtat pod polštářek, na kterém seděl na klíně jednoho z našich  stálých klientů, pana Josefa. Po počáteční, přibližně 10-ti minutové nervozitě z neznámého prostoru, se Jimmy uklidnil a nechal se ochotně hladit od pana Josefa, dalších klientů i zaměstnanců Domova.. Po chvíli začal i vrnět.

  Srst mainských mývalích koček je kvalitativně jiná, než srst ragdollů. Ragdollí srst je sice stejně jemná jako mainská srst, je ale kratší a objemnější. Mainské kočky oproti tomu mají srst delší, hedvábnou , na omak připomínající lidské vlasy. Jimmy, který ještě nemá srst v optimální kondici, navíc krásně hřeje, protože srst teprve znovu dorůstá a sílí. Také povaha mainských mývalích koček je poněkud odlišná od povahy pomalejších, rozvážnějších kašpárků ragdollů. Mainské kočky jsou velmi inteligentní a bystré. Jsou to rození lovci milující hry na kořist ( chytání třepetalek, hon za plyšovými myškami, tkaničkami a tak podobně). Jsou to kočky jak nesmírně milé a něžné tak i výrazné osobnosti.

   Po hodině si Jimmy zcela zvykl a byl již schopen i pozorovat dění kolem sebe. Neosmělil se však zatím k tomu, aby na vodítku prozkoumal nejbližší okolí.

   Po příchodu domů se Jimmy intenzivněji mazlil se členy domácnosti a poprvé si večer přišel lehnout ke mě pod deku. Dokonce soupeřili se stejně starou klubovou kočičkou ragdolla Foxinkou (Fréa Lady of Gondor), která se také účastní Návštěvní služby, o místo v mé posteli....

   Druhá Jimmova návštěva v Domově důchodců se uskutečnila v sobotu 28. 4. 2007. Jeho ochota k obleční postroje nyní chyběla. Jakmile uviděl postroj, snažil se utéci na verandu a ukrát se na škrabadle. Při nasazení postroje však nevykazoval žádné známky agresivity.

  Tentokrát, vzhledem ke krásnému slunečnému počasí, se návštěva uskutečnila na přední zahradě Domova důchodců, na lavičce. Byla to pro Jimmyho opět nová zkušenost a zpočátku bylo znát, že se nového prostředí bojí. Tentokrát neseděl panu Josefovi na klíně na podušce, ale na podušce mezi námi na lavičce. Bylo znát, že toto uspořádání vyhovuje Jimmovi lépe než umístění na klíně (mainské mývalí kočky zpravidla nepreferují přílišné mačkání a chování, které pokládají za omezení své svobody). James se na lavičce cítil  jistější. Zhruba po pěti minutách se zklidnil a pozoroval okolí, i když ani při této návštěvě nebyl zcela uvolněný. Byla na něm znát nervozita (polykání). Nechal se však ochotně hladit a bylo radostí pozorovat, jak se těší z příjemného, teplého počasí a dotyků lidských rukou. Ani při této návštěvě se však zcela neosmělil, aby šel na vodítku prozkoumat okolí, což ragdollové i perská kočka Duda (Barunka ze Saxonu) rádi dělávají. Pouze těsně před koncem návštěvy začal Jimmy prozkoumávat lavičku. Zhruba po hodině byla druhá návštěva ukončena. Doma Jimmy zaslouženě posvačil maso a prospal zbytek odpoledne na verandě v proutěném košatině.

   Od druhé návštěvy dne 28. 4. 2007 začal každodenní trénink v pobytu Jimmyho pod dozorem venku.

  První den, 29.4., trval pobyt na uzavřeném, trávou pokrytém dvorku cca 10 minut v odpoledních hodinách. Zprvu se Jimmy snažil utéct do přístřešku s nářadím, avšak cca po 5-ti minutách se již blaženě vyvaloval v trávě na sluníčku a nechal se drbat na bříšku.

  Druhý den, 30. 4., jsem vzala Jimmyho na dvorek až večer před devátou. Na dvorečku již bylo šero a nízko nad ním přelétávali ptáci. Jimmy byl naprosto fascinovaný  jak ptáky, tak voňavou trávou a oproti předešlému dni se nejen povaloval ve vysoké trávě, ale i vzrušeně mával ocasem a prozkoumával každičký kousek dvora. Zhruba po 10 minutách jsme opět večerní procházku ukončili. Oproti předešlému dni již bylo znát jeho sebevědomí.

  1. 5. odpoledne jsme vzali Jimmyho na delší procházku, cca hodinovou, k prameni Klokočka, kde cesta vede krásným lužním lesem podél potoka. Jimmy se chvěl, patrně strachy, ale na zpáteční cestě již jevil i zájem o  hmyz poletující nízko nad zemí. Stále bylo patrné, že vztah k lidem ještě u Jimma není natolik pevný, aby se v cizím prostředí bál více toho, že ztratí kontakt s lidmi ze své rodiny , než že zůstane samotný v lese. Což je velký rozdíl oproti koťatům odchovaným odmalička v lidské rodině spolu s ostatními kočkami. Např. u kocoura Jonatána Corason, stříbřitě mramorovaného mainského mývalího, jsme využívali jeho silného pouta k lidem při společných procházkách, kdy se bez vodítka držel těsně za námi, abychom se mu neztratili z dohledu. Stejným způsobem jsme trénovali i ragdolly a perské kočky, které byly od narození v kontaktu s lidmi.

  Těsně před závěrem cesty ležely po stranách velké kmeny pokácených stromů připravené k odvozu. Doufala jsem, že se Jimovi zalíbí a bude si na nich brousit drápy. Jimmy seděl na kraji jedné z klád a můj syn na něj z druhé strany zavolal. Když syn vlezl na kládu ( ve vzdálenosti cca 10 m), Jimmy zpanikařil, snažil se utéci. Zmítal se na postroji a  vodítku, vyskakoval do výšky a zjevně jednal ve velké panice. Slovně nebylo možné jej uklidnit, kousal a škrabal, zornice široce rozšířené a prudce oddychoval. Teprve zhruba po pětiminutovém zápase se podařilo přehodit mu přes tělo látkový nosič na kočku, chytit ho pevně za volnou kůži za krkem a zklidnit jej. Zbytek cesty k autu zrychleně dýchal, ale již se nepokoušel škrabat a kousat.

Z etologického hlediska se jednalo o agresivní chování, jehož zvířata používají jako jednu ze strategií k zajištění vlastní bezpečnosti před nepřítelem. Touto strategií je útěk, „kterým se po překročení určité vzdálenosti, zvané útěková, živočich snaží co nejrychleji vzdálit od objeveného nepřítele. Útěková vzdálenost se podle získaných zkušeností výrazně snižuje v rezervacích a do značné míry mizí u zcela krotkých zvířat....“

  Jimmy však nemohl utéci, protože byl oblečen v postroji  a držen na vodítku. Proto využil další taktiky:

„ Živočichové však dovedou svůj útěk vylepšovat prudkými kličkami do stran a nepředvídatelnými výskoky, typickými především pro zajíce. Výbornou taktikou je tzv. proteánská obrana, která spočívá v prudké a nepředvídatelné změně pohybu či postoje těla. Název pochází od jména Proteus, což byl syn moře Poseidóna, který jako stařec pásl svému otci stáda tuleňů. Měl vynikající schopnost se bleskurychle přeměnit do nejrůznějších podob.“

(oba úryvky z Veselovský, Z. Etologie, Academia, Praha 2005, str. 360)

  Když byl Jimmovi znemožněn útěk, nastoupil útok, kdy se snažil zastrašit a zranit domnělého nepřítele kousáním a škrabáním. Dalo by se říci, že se bránil v krajní situaci, jako by byl zahnán do kouta a bojoval o život.

Po této zkušenosti jsme  Jimmiho přestali zalčeňovat do Návštěvní služby. Důvodem byla obava, že by se podobná situce jako na vycházce mohla opakovat i v Domově důchodců. Nyní, po dvou letech žije Jimmy spokojeným životem kastráta v CHS Síh, stále si zachovává odstup od cizích lidí- v protikladu ke své partnerce Lotty, která vždy vyrůstala v harmnonickém prostředí jako člen rodiny a navíc je velmi mazlivá. Velkým pokrokem však je, že se nechá ochotně hladit a vyžaduje mazlení od členů rodiny. Domníváme se však, že kočka začleněná do Návštěvní služby by měla pocházet z prostředí, kde je dostatečně zajištěn kontakt s člověkem a splněny podmínky rozvoje potřebných povahových vlastností a to zcela bez ohledu na příslušnost k plemeni.  U Jimmiho tyto podmínky bohužel v počátcích jeho života splněny nebyly a mohl by se tak stát potencionálním nebezpečím pro klienty, kterým by měl pomáhat.